Sotva dozněl prakticky zaměřený kurz Soudobá evangelizace v Olomouci a už se chystá kurz nový! Nabídka platí i pro studenty programu Ezdráš a pro studenty Global University. Nejvíce informací naleznete na http://www.ezdras.cz/the1013-pneumatologie/.
pátek 16. listopadu 2012
úterý 13. listopadu 2012
Zpráva z praktického evangelizačního výcviku v Olomouci
Ve dnech 5. až 9. 11. 2012 studenti biblické školy
absolvovali praktický evangelizační výcvik v Olomouci. Zázemí studentům poskytl
sbor Apoštolské církve, U Podjezdu 12. (Děkujeme!)
Výcvik začal v pondělí večer motivačním slovem Romana
Povaly.
V úterý dopoledne bratr Povala pokračoval ve vyučování o
vášni pro Krista, pro církev a pro ztracené a o roli evangelisty. Čerpal při
tom ze svých bohatých zkušeností evangelisty a pastora nového sboru v Rožnově
pod Radhoštěm. Odpoledne vyšli studenti do ulic s anketou o náboženském
smýšlení a získali odpovědi asi od 60 respondentů. Na večer byl naplánován
program na podporu Izraele, jehož pořadatelem byly evangelikální sbory v
Olomouci včetně sboru Apoštolské církve. Ve stejném čase několik studentů
navštívilo domov mládeže, aby sledovalo práci Martina Pence při navazování
„prvního kontaktu“ s nevěřícími.
Ve středu dopoledne vyučoval bratr Martin Penc o
strategickém plánování evangelizace a o možnostech vlivu křesťanů na
spoluobčany ve městě. Odpoledne se část studentů připojila k pracovníkům
olomouckého sboru, kteří pracují mezi bezdomovci. Zatím ostatní studenti odešli
na hlavní náměstí, kde kázali evangelium formou red-boxu, vystoupili
se scénkami a mluvili s lidmi o Kristu. Večer kázal Tomáš Galda a vysvětlil,
jak efektivně sdělovat lidem evangelium např. za pomoci Čtyř duchovních zákonů.
Ve čtvrtek ke studentům promlouval Jaroslav Grubnner na
téma evangelizace mezi přistěhovalci v České republice. Odpoledne byl program
podobný jako ve středu: část studentů šla do squattu za bezdomovci, část
vystupovala s evangelizačním programem na hlavním náměstí. Vyvrcholením dne bylo
promítání evangelizačního filmu Encounter (Setkání) ve sborové modlitebně.
Promítání se zúčastnilo okolo sta lidí.
Páteční dopoledne se bratr Martin Penc věnoval hlavně
hodnocení týdne. Potom studenti uklidili prostory modlitebny a odjeli domů.
Ředitel školy děkuje
- instruktorům za jejich skvělé vyučování.
- pastorovi a členům sbor AC v
Olomouci za jejich laskavou a štědrou pohostinnost.
čtvrtek 12. července 2012
VOŠMT - pobočka Brno
VOŠMT - pobočka Brno nabízí od září 2012 kombinované vzdělávání v letniční teologii
- pro vedoucí duchovní pracovníky
- a pro laické pracovníky se širokou praxí ve sboru
- studentům Global University
- a každému, kdo studuje Písma Starého a Nového zákona pro své obohacení.
Přijímací zkoušky jsou 24.8.2012 v Brně.
Plán zimního semestru a další informace najdete na
- http://vosmt.cz/kombinovane-vzdelavani/
- nebo na e-mailové adrese milan.buban@biblickaskola.cz.
pondělí 2. července 2012
Graduace a oslava dvacátého výročí
Oznamovali jsme, žádali Vás o gratulace, organizovali a všelijak intenzivně připravovali slavnost dvacátého výročí založení biblické školy, která se nakonec k spokojenosti návštěvníků i pořadatelů zdárně uskutečnila minulou středu ve spojení s graduací letošních absolventů.
Po přivítání hostů a po úvodní písni zástupkyně ředitele Alena Vršťalová představila absolventy a ve spolupráci s ředitelem školy Milanem Bubanem a biskupem Martinem Moldanem jim předala diplomy. Následoval děkovný proslov ředitele a zástupce studentů, pak modlitby za absolventy a druhá píseň, která uzavřela první část.
Druhou část slavnosti otevřel videopozdrav emeritního biskupa Rudolfa Bubika, následoval proslov ředitele o působení VOŠMT v kontextu vzdělávání dospělých v Apoštolské církvi a pak mezi interpretací skladby Snění od Schumanna a závěrečnou písní projevy Jasona Morrisona o letniční identitě v biblickém vzdělávání a projev Martina Moldana o vizi biblické školy.
Konečnou fází slavnosti se stal raut, kde se návštěvníci po bohatém programu občerstvili.
Slavnost proběhla dle nejlepších očekávání. Připomněla přítomným vedoucím církve a studentům a absolventům vitalitu a relevanci biblické školy v Kolíně jak v ohlédnutí na uplynulých dvacet let, tak ve výhledu na budoucí nezbytnost biblického tréninku duchovních pracovníků české církve. Byli jsme povzbuzeni utěšeným počtem návštěvníků i přívětivým duchem všech proslovů a přejeme si, aby právě tento poctivý letniční optimismus naši školu nikdy neopustil.
Přikládáme video z oslavy
Několik absolventů a přátel školy gratulovalo na zvláštní stránce.
Fotografie z oslavy jsou ke zhlédnutí zde,
fotografie z absolutoria zde.
Po přivítání hostů a po úvodní písni zástupkyně ředitele Alena Vršťalová představila absolventy a ve spolupráci s ředitelem školy Milanem Bubanem a biskupem Martinem Moldanem jim předala diplomy. Následoval děkovný proslov ředitele a zástupce studentů, pak modlitby za absolventy a druhá píseň, která uzavřela první část.
Druhou část slavnosti otevřel videopozdrav emeritního biskupa Rudolfa Bubika, následoval proslov ředitele o působení VOŠMT v kontextu vzdělávání dospělých v Apoštolské církvi a pak mezi interpretací skladby Snění od Schumanna a závěrečnou písní projevy Jasona Morrisona o letniční identitě v biblickém vzdělávání a projev Martina Moldana o vizi biblické školy.
Konečnou fází slavnosti se stal raut, kde se návštěvníci po bohatém programu občerstvili.
Slavnost proběhla dle nejlepších očekávání. Připomněla přítomným vedoucím církve a studentům a absolventům vitalitu a relevanci biblické školy v Kolíně jak v ohlédnutí na uplynulých dvacet let, tak ve výhledu na budoucí nezbytnost biblického tréninku duchovních pracovníků české církve. Byli jsme povzbuzeni utěšeným počtem návštěvníků i přívětivým duchem všech proslovů a přejeme si, aby právě tento poctivý letniční optimismus naši školu nikdy neopustil.
Přikládáme video z oslavy
Několik absolventů a přátel školy gratulovalo na zvláštní stránce.
Fotografie z oslavy jsou ke zhlédnutí zde,
fotografie z absolutoria zde.
čtvrtek 17. května 2012
O zápisu biblických souřadnic a důležitosti citování zdojů
Ke konci roku máme na Biblické škole napilno. Přesto jsem s chutí odpověděl jedné naší studentce na její dlouho nezodpovězený dotaz. Týkal se totiž záležitosti, která mi již dlouho leží na srdci.
Biblické citace
Biblické citace se u nás zapisují jinak než např. v anglickém akademickém prostředí. Jelikož Global University existuje na pomezí česky a anglicky mluvícího světa, nevyžadujeme od svých studentů nic jiného, než aby se drželi jedné normy a u ní zůstali. Přidržet se české normy bych doporučil v případě větší práce, např. bakalářské.
Zevrubný návod pro zapisování biblických odkazů jsem našel na internetu pod tímto odkazem. V tomto mailu uvedu pár příkladů.
1. Chci zapsat šestnáctý verš z první kapitoly listu Římanům.
A. Ř 1,16
Všimněme si čárky, která odděluje kapitolu a verš.
2. Chci zapsat šestnáctý a sedmnáctý verš z první kapitoly listu
Římanům. K zápisu úzkého rozsahu veršů mám několik možností.
A. Ř 1,16.17
B. Ř 1,16–17
C. Ř 1,16n
Všimněme si možnosti A. Pro zápis dvou veršů z téže kapitoly jejich čísla oddělím tečkou. Je to nesmírně užitečné. Tečkou totiž mohu oddělit nejen jednotlivé verše, ale i jednotlivé rozsahy. Viz bod 4.
Všimněme si možnosti C. Pro zápis verše 16 a následujícího jsem připojil k číslici 16 písmeno n. Tímto způsobem mohu odkázat až na dva následující verše.
3. Zapisuji první tři verše z 1. Korintským 13.
A. 1 Kor 1,1.2.3
B. 1 Kor 1,1–3
C. 1 Kor 1,1nn
Pozor, značku n nemohu použít třikrát. Například Ř 8,1nnn neplatí!
4. Tečkou ve výčtu veršů mohu oddělit nejen jednotlivé verše, ale
i jednotlivé rozsahy. Kdybych tedy chtěl uvést výčet veršů z osmé
kapitoly Římanům, ve kterých je podle ČEP zmínka o Duchu svatém, mohl
bych použít takovýto zápis:
A. Ř 8,2.4.5.6.9.10.11.13.14.15.16.23.26.27
B. Ř 8,2.4nn.9nn.13–16.23.26n
5. Zkratky knih naleznete na internetu pod tímto odkazem, nebo snad v každém výtisku ČEP.
Citování zdrojů
Vím, že to někdy nebývá v zadáních přímo zmíněno, nicméně podle nejen mého názoru je nesmírně důležité a přidává to práci opravdovou hodnotu, aby student uváděl v textu citace, čili přímé odkazy na jiný studijní materiál. Všimněme si jen Wikipedie, jinak zatracované pro neobjektivitu a fušérství autorů. U každého sledovanějšího článku se dbá na to, aby všechny informace byly podloženy nějakým odkazem na příslušný zdroj. Článek o Izraeli má 238 citací. Pokud tam totiž nějaký přispěvatel vloží nepodložené informace, pak se strhne lítá diskuse a ostatní přispěvatelé se ho ptají: „Odkud jsi to vzal?“ Viz např. článek o Sudetech. Nachází se v něm tato věta:
Většina sudetoněmeckého obyvatelstva podporovala nacistický režim a toto odtržení nadšeně uvítala[zdroj?].
Všimněme si popisku [zdroj?]. Někdo jím dal najevo, že k této rozhodné informaci je potřeba přiřadit příslušný odkaz na její zdroj. Jinak ji nelze brát vážně.
Biblická škola není Wikipedie a nad prací studenta nesedí kritik, který má a priori opačný názor, aby se mu všechno muselo únavně citovat a vysvětlovat. Jde mi jen o to, že dobře napsané práce, které se snaží vyklíčit z něčeho stabilního a dávají to citacemi najevo, jsou podmínkou pro budování věrohodného a bohatého prostředí Global University a já jsem přesvědčen, že knihy předepsané k doplňkovým četbám jsou velmi kvalitní a celosvětově uznávané.
Prakticky proto studentům radím toto: Před čtením knihy si přečtěte zadání úkolů, které je třeba vypracovat. Při čtení si k úkolům vypisujte třeba jen čísla stránek, kde se nacházejí použitelné myšlenky. Při psaní pak už jen budete svůj text „kořenit“ citacemi. Když si vzpomenete na myšlenku z jiné knihy, nebojte se ji citovat. Nebojte se citovat nekřesťanskou literaturu, beletrii, nebo literaturu jiných teologických směrů (samozřejmě ve správném kontextu a případně s vyjádřením stanoviska).
Návod na správné citování literatury máme na stránkách GU v tomto dokumentu na straně 2. Můžete se řídit samozřejmě přímo Českou státní normou. Je třeba jen používat srozumitelný a konzistentní systém.
pátek 13. dubna 2012
Osijecký Diatreion
Byl to otec ranné církve Tacián, kdo spojil všechny čtyři (dnes již) kanonická evangelia do jednoho souvislého vyprávění jménem Diatessaron (řec. „ze čtyř“). Jeho cílem bylo uvést rozdílnosti a svébytnost jednotlivých textů do vzájemného souladu.
Podobné úsilí jsem vyvinul i já, spojil jsem totiž zápisky třech účastníků misijního výjezdu do Osijeku. Tak vznikl Osijekcý Diatreion (řec. „ze tří“).
Michael Buban píše:
Vyrazili jsme v pátek třicátého března brzy ráno. Trasa Kolín – Brno – Bratislava – Budapešť – Osijek se vůbec nezdá složitá (sic!), přesto jsem si ji dobře naplánoval v Google maps. Řídím ukodrcaného seniora jménem VW Transporter, je nás v něm 7 statečných chlapců. Konverzace v autě není bohatá na témata.
Poprvé zastavujeme u Břeclavi, podruhé na Slovnaftu kvůli slovenské známce, potřetí za Bratislavou kvůli Maďarskému dálničnímu povolení, které získáváme až za hranicemi na čtvrté zastávce. V Budapešti sjíždíme z dálnice a stavíme na kopečku u jakéhosi pensionu jak nějací kočovníci. Pěkný výhled na Budapešť.
Při výjezdu z Budapešti bloudí naše auto asi 30 – 45 minut. (Sic! Toliko k naplánované trase.) Dvakrát děláme otočku přes Dunaj a tři dálniční tahy, tvoříme tak největší kruhový objezd všech dob. Příští zastávka až na pumpě v Udvaru a pak v Osijeku u Zadarska 19. Následuje veliká pizza a krátká procházka po náměstí. Jsme velmi blízko centra s majestátní katedrálou a podzemními obchůdky.
David Kučera píše:
Spolu s dalšími mladými z lidmi z Chorvatska, Německa, Belgie, Norska a Slovinska jsme pomáhali Horvathovým oklepáváním omítky ze suterénu, aby tam mohl vzniknout nový prostor pro mládežnické akce. Moře potu se tedy snoubilo s omítkou, aby se pak spolu na konci dne za přítomnosti páry ze sprchy vydali na svatební cestu do odpadních vod.
Kromě práce v suterénu jsem si také vyzkoušel metodu prezentace křesťanské víry (tj. evangelizace), která se nazývá „Red Box“. Je to sled činností, mezi které patří zpěv písní, tanec, scénka, krátké kázání s viditelnou ilustrací, svědectví o Božím jednání v mém životě. „Red Box“ zde symbolizuje vyvýšené místo, na kterém se káže (nutně to tedy nemusí být krabice). Cílem bylo zaujmout lidi a v případě jejich zájmu se s nimi bavit o Bohu, případně je pozvat na koncert mladých křesťanů z různých koutů Evropy (tj. našeho týmu v ulici Zadarska, celkem nás bylo něco přes 30). Musím se přiznat, že hraní na kytaru a zpívání, říkání svého svědectví v angličtině a rozhovory s lidmi mě bavilo víc než oklepávání omítky. Na koncert přišlo několik mladých nekřesťanů a na jeho konci se 6 holek rozhodlo stát se křesťankami (Jak se stát křesťanem?).
Ota Faldyna píše:
Práce misionářů je neviditelná, ale přesto zásadní, toho si všímám již delší dobu. Stejně jako v ČR i zde misionář často naráží na „zaběhnuté koleje“ místních služebníků, které již sice dávno neplní svou funkci, ale stále se dělají dál, protože se to tak přece dělalo vždycky.
Misionář musí být po charakterové stránce velmi na výši. Například při pomoci v Belim Manastiru jsem měl možnost vidět, jak Chorvati staví domy a bylo to velmi veselé. Inu, jiná kultura, jiný styl. Misionář ale není od toho, aby hodnotil věci, ale aby podpořil, popř. naučil nové.
V rámci výjezdu jsme dělali i „koncertić“ [čti koncertič]. Byl to večer svědectví, písní i kázání s výzvou. Já jsem měl úlohu „fishermana“, tj. toho, který je k dispozici, vítá lidi, modlí se a tak. Tento večer se obrátilo pět lidí a já měl možnost vést jednu slečnu ke Kristu. Bylo to celkem veselé až na to, že slečna byla celkem vyřízená a stála tam a třásla se i když jsem jí všechno vysvětlil. Nakonec to zachránil jiný člen týmu a já šel pro Bibli a kapesníčky.
Co se týče evangelizace, zjistil jsem, že Češi nejsou o moc víc rezervovaní než jiní. Jde o to, že když už se udělá evangelizace, tak se lidé baví jen mezi sebou apod. Totéž se děje na pouličních akcích: když už se lidé zastaví (což je cílem), nikdo je neosloví. Jedno ráno jsem vyrazil do ulic s Čechy, hned nato odpoledne s Nory a zjistil jsem, že tam velký rozdíl v tomto ohledu není. Jsou podobní jako my. Kdosi to trefně pojmenoval jako „studený nordický (severský) čumák“. Pro Čecha není snadné někoho jen tak oslovit. Ptal jsem se, proč tomu tak je a v rozhovoru jsme narazili na vzpomínku z dětství, kdy při pouliční evangelizaci byl dotyčný dotázán při rozdávání letáčků „…a proč mi to vlastně dáváš?“ Odpověď v té době neznal … Možná že zde někde pramení rezervovanost naší (mé) generace.
Michael Buban píše:
Radostí mi duše zazpívala hned v sobotu, kdy jsem zůstal obíjet omítku ve špinavém prašném sklepě, zatímco jiní šli evangelizovat. Z pouličních RedBoxů mám totiž hrůzu, kterou se stydím přiznat.
Večer náš tým zajišťuje shromko a tančí. Já jsem poněkud nezúčastněný, protože tanec jsem se nenaučil, ve chvalách nehraju a nekážu. Po večeři jsme vyšli na RedBox, ale ochladilo se a bylo tam velmi málo lidí. Dáváme si alespoň kávu.
Na výjezdu dobře jíme a dobře se bavíme. S cizinci nemluvím, otloukám omítku. Skedžl je nabitý a zároveň flexibilní. Z toho důvodu člověk nemá kousek volna, protože musí neustále někde být a když tam je, tak vlastně neví, co tam má dělat.
V neděli ráno jsme v Belim Manastiru. Je to tradiční sbor, průměrný věk tak 50 let. Naši lidé jakoby zajistili bohoslužbu, ale místní nám dali daleko víc. Tedy alespoň mně, když jsem sledoval jejich konzervativní a hlubokou zbožnost.
K obědu jsou grilované čevapi a kuřecí, pak jdem na kafe tam co včera a procházíme se kolem Drávy. Později odpoledne pak v synagoze, kde se schází místní sbor, připravují dotyční opět tanečky na večer (viz video!).
Mou pozornost získává nápis na stěně synagogy: SLAVA BOGU NA VISINI.
David Kučera píše:
Cennou zkušeností pro mě bylo hrát při nedělních bohoslužbách v místní synagóze, ve které se sešlo něco přes 100 věřících, většinou staršího věku. Bohoslužby začaly v deset ráno a náš dvoučlenný český chválicí tým byl dovezen na místo v 9.59. Neznali jsme program bohoslužeb, takže to pro nás nebylo jednoduché. Nikdy jsem nehrál před tolika lidmi, proto se přihlásila o slovo tréma. A když si ještě začala tykat s mým nevyspáním, opravdu jsem neměl moc náladu chválit Boha, natož pak vést k tomu druhé! V modlitbě jsme to tedy dali Bohu do rukou. Během hraní a zpěvu (hráli jsme česky a anglicky) jsem se cítil hrozně, ale snažil jsem se myslet na Ježíše. Po skončení bohoslužeb za mnou přišel jeden starý pán a řekl mi, že když jsme zpívali, Bůh se dotýkal jeho srdce, až z toho začal plakat. A že mi tedy moc děkuje, že to bylo požehnané. A já jsem poděkoval jemu, že mi to řekl, a pak i Bohu, který vyslyšel moje modlitby.
Ota Faldyna píše:
Já jsem z lidí, kteří nemívají často zvláštní zjevení… a tak se stalo i zde. Dost lidem kolem prorokovali, ale mně ne. Z toho lze vyvodit tři závěry: (1) nepotřebuji to, protože jsem ok, (2) nedostal jsem nic, protože už jsem tolik mimo, že už to nejde nebo (3) se prorokuje jen těm, kteří jsou natvrdlí nebo to prostě zrovna potřebují (viz bod 1.). Ale i tak: modlil jsem se za verš a dostal jsem ho.
Hospodin, tvůj Bůh, je ve tvém středu, hrdina, který zachraňuje. Rozjásá se nad tebou radostně, obnoví tě svou láskou, zaplesá nad tebou s výskáním.
Sofonjáš 3,17
Toto mi řekl jeden místních misionářů s tím, že je na mě Bůh pyšný (hrdý) a jásá nade mnou. Já si z toho vzal osobně spíš to druhé. Obnoví tě svou láskou. Jsem totiž stále v zajímavé osobní situaci a nechci z ní vyjít poškozený, zaseklý nebo jinak divně postižený; to abych nedělal druhým to, co mi dělají jiní a mně to vadí. Zaslíbení, že mě Bůh obnoví svou láskou, je pro mě víc než dostačující.
Michael Buban píše:
V pondělí i v úterý je opět potřeba pracovat. Někteří byli totiž odveleni do Beliho Manastiru pomáhat tam na sborovém baráku. V našem sklepě proto zůstává jen hrstka věrných hochů z biblické. Na oběd jedeme opět do kantýny ETF, po obědě kafe a Ožujsko (nealko) v pouličním posezení jedné restaurace hned vedle Osijecké tržnice. Na tržnici nemají nic než plodiny. Žádné pořádné suvenýry, snad ani „značkové“ oblečení se tam nenajde! :-) A vůbec! Osijeku chybí taková ta balkánská špína. Je to sterilní a řadové evropské město s minimem zvláštností a nízkou typickostí. Co mě sem přitáhne k druhé návštěvě?
Odpoledne se dostáváme od obíjení omítky ke kartáčování cihel. Někteří reptají, že je to práce zbytečná. Ale co, budeme z toho alespoň fest vyrýsovaní chlapci.
Ota Faldyna píše:
Ještě jednu věc napíšu: na místě byla skvělá parta. Do Osijeku se ve stejný čas sjelo hned několik dalších týmů (Němci, Norové, Slovinci, pár lidí z Belgie a další). K tomu musím napsat dvě poznámky. Myslím si, že ačkoli jsme nazkoušeli víceméně jen tanec, měli jsme nejlépe připravené programy. Hodně ale dělá to, že jsme přijeli jako parta lidí. Ostatní se povětšinou viděli prve až na místě nebo jen pár chvil před výjezdem. A to je ta druhá věc. Byli jsme dobrá parta. Jak my jako Češi, tak i všichni jako celek. Všechny týmy se spojily k jednomu cíli, každý udělal co uměl, aby oslavil Boha tím svým! A výsledek byl skvělý.
Celkově vzato to bylo dobré. Nedostal jsem sice odpověď na všechno, ale možná to teprve přijde.
Michael Buban píše:
Mám za to, že jsem od výjezdu dostal přesně to, co jsem chtěl: odpočinek a únik z rutiny. Organizace byla v pořádku, výsledky práce vynikající, atmosféra příjemná, jídlo dobré, duše občerstvené, kolektiv ztmelený. Všecko, za co se účastníci předem modlili, se de facto naplnilo.
David Kučera píše:
Co říci závěrem? Nelituji toho, že jsem se tohoto misijního tripu zúčastnil, ba naopak jsem rád za nové zkušenosti, nová přátelství a hlavně za to, že jsme mohli v Osijeku udělat kus práce – praktické i duchovní!
Za VOŠMT sestavil Michael Buban
Původní články pochází z pera Oty Faldyny, Davida Kučery a mě samotného.
Fotky Oty Faldyny jsou ke shlédnutí na jeho Picase.
Podobné úsilí jsem vyvinul i já, spojil jsem totiž zápisky třech účastníků misijního výjezdu do Osijeku. Tak vznikl Osijekcý Diatreion (řec. „ze tří“).
Michael Buban píše:
Vyrazili jsme v pátek třicátého března brzy ráno. Trasa Kolín – Brno – Bratislava – Budapešť – Osijek se vůbec nezdá složitá (sic!), přesto jsem si ji dobře naplánoval v Google maps. Řídím ukodrcaného seniora jménem VW Transporter, je nás v něm 7 statečných chlapců. Konverzace v autě není bohatá na témata.
Poprvé zastavujeme u Břeclavi, podruhé na Slovnaftu kvůli slovenské známce, potřetí za Bratislavou kvůli Maďarskému dálničnímu povolení, které získáváme až za hranicemi na čtvrté zastávce. V Budapešti sjíždíme z dálnice a stavíme na kopečku u jakéhosi pensionu jak nějací kočovníci. Pěkný výhled na Budapešť.
Při výjezdu z Budapešti bloudí naše auto asi 30 – 45 minut. (Sic! Toliko k naplánované trase.) Dvakrát děláme otočku přes Dunaj a tři dálniční tahy, tvoříme tak největší kruhový objezd všech dob. Příští zastávka až na pumpě v Udvaru a pak v Osijeku u Zadarska 19. Následuje veliká pizza a krátká procházka po náměstí. Jsme velmi blízko centra s majestátní katedrálou a podzemními obchůdky.
David Kučera píše:
Spolu s dalšími mladými z lidmi z Chorvatska, Německa, Belgie, Norska a Slovinska jsme pomáhali Horvathovým oklepáváním omítky ze suterénu, aby tam mohl vzniknout nový prostor pro mládežnické akce. Moře potu se tedy snoubilo s omítkou, aby se pak spolu na konci dne za přítomnosti páry ze sprchy vydali na svatební cestu do odpadních vod.
Kromě práce v suterénu jsem si také vyzkoušel metodu prezentace křesťanské víry (tj. evangelizace), která se nazývá „Red Box“. Je to sled činností, mezi které patří zpěv písní, tanec, scénka, krátké kázání s viditelnou ilustrací, svědectví o Božím jednání v mém životě. „Red Box“ zde symbolizuje vyvýšené místo, na kterém se káže (nutně to tedy nemusí být krabice). Cílem bylo zaujmout lidi a v případě jejich zájmu se s nimi bavit o Bohu, případně je pozvat na koncert mladých křesťanů z různých koutů Evropy (tj. našeho týmu v ulici Zadarska, celkem nás bylo něco přes 30). Musím se přiznat, že hraní na kytaru a zpívání, říkání svého svědectví v angličtině a rozhovory s lidmi mě bavilo víc než oklepávání omítky. Na koncert přišlo několik mladých nekřesťanů a na jeho konci se 6 holek rozhodlo stát se křesťankami (Jak se stát křesťanem?).
Ota Faldyna píše:
Práce misionářů je neviditelná, ale přesto zásadní, toho si všímám již delší dobu. Stejně jako v ČR i zde misionář často naráží na „zaběhnuté koleje“ místních služebníků, které již sice dávno neplní svou funkci, ale stále se dělají dál, protože se to tak přece dělalo vždycky.
Misionář musí být po charakterové stránce velmi na výši. Například při pomoci v Belim Manastiru jsem měl možnost vidět, jak Chorvati staví domy a bylo to velmi veselé. Inu, jiná kultura, jiný styl. Misionář ale není od toho, aby hodnotil věci, ale aby podpořil, popř. naučil nové.
V rámci výjezdu jsme dělali i „koncertić“ [čti koncertič]. Byl to večer svědectví, písní i kázání s výzvou. Já jsem měl úlohu „fishermana“, tj. toho, který je k dispozici, vítá lidi, modlí se a tak. Tento večer se obrátilo pět lidí a já měl možnost vést jednu slečnu ke Kristu. Bylo to celkem veselé až na to, že slečna byla celkem vyřízená a stála tam a třásla se i když jsem jí všechno vysvětlil. Nakonec to zachránil jiný člen týmu a já šel pro Bibli a kapesníčky.
Co se týče evangelizace, zjistil jsem, že Češi nejsou o moc víc rezervovaní než jiní. Jde o to, že když už se udělá evangelizace, tak se lidé baví jen mezi sebou apod. Totéž se děje na pouličních akcích: když už se lidé zastaví (což je cílem), nikdo je neosloví. Jedno ráno jsem vyrazil do ulic s Čechy, hned nato odpoledne s Nory a zjistil jsem, že tam velký rozdíl v tomto ohledu není. Jsou podobní jako my. Kdosi to trefně pojmenoval jako „studený nordický (severský) čumák“. Pro Čecha není snadné někoho jen tak oslovit. Ptal jsem se, proč tomu tak je a v rozhovoru jsme narazili na vzpomínku z dětství, kdy při pouliční evangelizaci byl dotyčný dotázán při rozdávání letáčků „…a proč mi to vlastně dáváš?“ Odpověď v té době neznal … Možná že zde někde pramení rezervovanost naší (mé) generace.
Michael Buban píše:
Radostí mi duše zazpívala hned v sobotu, kdy jsem zůstal obíjet omítku ve špinavém prašném sklepě, zatímco jiní šli evangelizovat. Z pouličních RedBoxů mám totiž hrůzu, kterou se stydím přiznat.
Večer náš tým zajišťuje shromko a tančí. Já jsem poněkud nezúčastněný, protože tanec jsem se nenaučil, ve chvalách nehraju a nekážu. Po večeři jsme vyšli na RedBox, ale ochladilo se a bylo tam velmi málo lidí. Dáváme si alespoň kávu.
Na výjezdu dobře jíme a dobře se bavíme. S cizinci nemluvím, otloukám omítku. Skedžl je nabitý a zároveň flexibilní. Z toho důvodu člověk nemá kousek volna, protože musí neustále někde být a když tam je, tak vlastně neví, co tam má dělat.
V neděli ráno jsme v Belim Manastiru. Je to tradiční sbor, průměrný věk tak 50 let. Naši lidé jakoby zajistili bohoslužbu, ale místní nám dali daleko víc. Tedy alespoň mně, když jsem sledoval jejich konzervativní a hlubokou zbožnost.
K obědu jsou grilované čevapi a kuřecí, pak jdem na kafe tam co včera a procházíme se kolem Drávy. Později odpoledne pak v synagoze, kde se schází místní sbor, připravují dotyční opět tanečky na večer (viz video!).
Mou pozornost získává nápis na stěně synagogy: SLAVA BOGU NA VISINI.
David Kučera píše:
Cennou zkušeností pro mě bylo hrát při nedělních bohoslužbách v místní synagóze, ve které se sešlo něco přes 100 věřících, většinou staršího věku. Bohoslužby začaly v deset ráno a náš dvoučlenný český chválicí tým byl dovezen na místo v 9.59. Neznali jsme program bohoslužeb, takže to pro nás nebylo jednoduché. Nikdy jsem nehrál před tolika lidmi, proto se přihlásila o slovo tréma. A když si ještě začala tykat s mým nevyspáním, opravdu jsem neměl moc náladu chválit Boha, natož pak vést k tomu druhé! V modlitbě jsme to tedy dali Bohu do rukou. Během hraní a zpěvu (hráli jsme česky a anglicky) jsem se cítil hrozně, ale snažil jsem se myslet na Ježíše. Po skončení bohoslužeb za mnou přišel jeden starý pán a řekl mi, že když jsme zpívali, Bůh se dotýkal jeho srdce, až z toho začal plakat. A že mi tedy moc děkuje, že to bylo požehnané. A já jsem poděkoval jemu, že mi to řekl, a pak i Bohu, který vyslyšel moje modlitby.
Ota Faldyna píše:
Já jsem z lidí, kteří nemívají často zvláštní zjevení… a tak se stalo i zde. Dost lidem kolem prorokovali, ale mně ne. Z toho lze vyvodit tři závěry: (1) nepotřebuji to, protože jsem ok, (2) nedostal jsem nic, protože už jsem tolik mimo, že už to nejde nebo (3) se prorokuje jen těm, kteří jsou natvrdlí nebo to prostě zrovna potřebují (viz bod 1.). Ale i tak: modlil jsem se za verš a dostal jsem ho.
Sofonjáš 3,17
Toto mi řekl jeden místních misionářů s tím, že je na mě Bůh pyšný (hrdý) a jásá nade mnou. Já si z toho vzal osobně spíš to druhé. Obnoví tě svou láskou. Jsem totiž stále v zajímavé osobní situaci a nechci z ní vyjít poškozený, zaseklý nebo jinak divně postižený; to abych nedělal druhým to, co mi dělají jiní a mně to vadí. Zaslíbení, že mě Bůh obnoví svou láskou, je pro mě víc než dostačující.
Michael Buban píše:
V pondělí i v úterý je opět potřeba pracovat. Někteří byli totiž odveleni do Beliho Manastiru pomáhat tam na sborovém baráku. V našem sklepě proto zůstává jen hrstka věrných hochů z biblické. Na oběd jedeme opět do kantýny ETF, po obědě kafe a Ožujsko (nealko) v pouličním posezení jedné restaurace hned vedle Osijecké tržnice. Na tržnici nemají nic než plodiny. Žádné pořádné suvenýry, snad ani „značkové“ oblečení se tam nenajde! :-) A vůbec! Osijeku chybí taková ta balkánská špína. Je to sterilní a řadové evropské město s minimem zvláštností a nízkou typickostí. Co mě sem přitáhne k druhé návštěvě?
Odpoledne se dostáváme od obíjení omítky ke kartáčování cihel. Někteří reptají, že je to práce zbytečná. Ale co, budeme z toho alespoň fest vyrýsovaní chlapci.
Ota Faldyna píše:
Ještě jednu věc napíšu: na místě byla skvělá parta. Do Osijeku se ve stejný čas sjelo hned několik dalších týmů (Němci, Norové, Slovinci, pár lidí z Belgie a další). K tomu musím napsat dvě poznámky. Myslím si, že ačkoli jsme nazkoušeli víceméně jen tanec, měli jsme nejlépe připravené programy. Hodně ale dělá to, že jsme přijeli jako parta lidí. Ostatní se povětšinou viděli prve až na místě nebo jen pár chvil před výjezdem. A to je ta druhá věc. Byli jsme dobrá parta. Jak my jako Češi, tak i všichni jako celek. Všechny týmy se spojily k jednomu cíli, každý udělal co uměl, aby oslavil Boha tím svým! A výsledek byl skvělý.
Celkově vzato to bylo dobré. Nedostal jsem sice odpověď na všechno, ale možná to teprve přijde.
Michael Buban píše:
Mám za to, že jsem od výjezdu dostal přesně to, co jsem chtěl: odpočinek a únik z rutiny. Organizace byla v pořádku, výsledky práce vynikající, atmosféra příjemná, jídlo dobré, duše občerstvené, kolektiv ztmelený. Všecko, za co se účastníci předem modlili, se de facto naplnilo.
David Kučera píše:
Co říci závěrem? Nelituji toho, že jsem se tohoto misijního tripu zúčastnil, ba naopak jsem rád za nové zkušenosti, nová přátelství a hlavně za to, že jsme mohli v Osijeku udělat kus práce – praktické i duchovní!
Za VOŠMT sestavil Michael Buban
Původní články pochází z pera Oty Faldyny, Davida Kučery a mě samotného.
Fotky Oty Faldyny jsou ke shlédnutí na jeho Picase.
neděle 25. března 2012
Co přesně mi biblická škola dala
Lidé smýšlejí způsobem, který pase po oslnivých statistikách. Je to přirozené a není to od věci. Já tento způsob myšlení nemám rád pro jeho sobeckost, byť je obtížné vybřednout z něj. Právě proto se při zviditelňování školy snažíme sypat všelijaké seznamy hodnot. Hned z místa mohu zvýraznit titul bakaláře (B. A. na Global University v paralelním programu), hodnost DiS. v oboru misijní a teologická činnost, duchovní výcvik (modlitby, praktická služba) a společenské vyžití (kamarádi na intru).
Několik měsíců zpět se mě ale jedna sestra zeptala, co přesně dala škola mně osobně. Musel jsem se tehdy zamyslet, abych zjistil, že skrze biblickou školu se změnil můj vztah k životu, k Bohu a k lidem.
Můj vztah k životu se změnil, když se mnou můj Pán Ježíš otřásl. V době před nástupem na biblickou školu jsem ji považoval za hladkou runway pro daleký let své akademické kariéry. Nyní ji považuji za blažené ztroskotání. Neříkám tím, že jsem ztratil zájem o studium. Říkám, že jsem všecko položil jako ztrátu a nechci nic. Chtění, to je totiž tupé zlo v člověku. Chci, chci a chci! Studovat tohle, pracovat tady, mít tolik a být s tímhle. To není v pořádku.
Můj vztah k Bohu se změnil, když jsem konečně pochopil, že Bůh je Hospodin: Já nemám nic, co není od Hospodina. Všecko, co mám, je Jeho a co není z Jeho milosti, to jakoby vůbec nebylo. Zjistil jsem také, že Hospodin je můj Otec. Tehdy jsem byl pokřtěn v Duchu svatém.
Můj vztah k lidem se změnil, když jsem zjistil, co mi Bůh dal k milování. Na biblické škole jsem studoval s úžasnou dívkou, které si čím dál více vážím (a hodlám si jí vážit celý život :-). Začal jsem si také upřímně vážit svých rodičů. V neposlední řadě jsem pak zjistil, že v církvi jsou jen samí lidé a že mít v ní někoho, komu lze opravdu směle důvěřovat, to je obrovská Boží dobrota.
Jednou větou tedy shrnuji, co je zřejmé: Na biblické škole jsem se obrátil. Bůh musel zabít aroganci, pýchu a sebejistotu, co ve mně byla. Jinak také: Všechny mé názory, mé plány s mým životem, má přesvědčení a mé řeči, všechny předsudky a skrytou nenávist ke všemu, co nejsem JÁ, která je každému člověku vlastní. Když to Bůh udělal, připadal jsem si slabší a hloupější, než co jsem pamatoval. A chvála Bohu za to! Neboť všecko, co mám je od Hospodina a já nemám nic než to, co mi On dá.
Všechny tyto črty myšlenek směřují k palčivé odpovědi na titulní otázku: Na biblické škole nic nedostáváš, pouze odevzdáváš. Neosvojuješ si tam řemeslo, ale Řemeslník si tě osvojuje. A co se týče uplatnění, není žádné! Zjistíš totiž, že tvou platnost už dokázal ten, kdo tě vyplatil a tvá hodnota proto nepodléhá měřítkům trhu práce.
Bratr emeritní biskup ve svém otevřeném dopise mladým napsal, že biblická škola pro Tebe „bude taková, jaký budeš ty“. Z toho vyplývá, že pokud tě škola zklamala, pak ty jsi zklamal ji. Takové tvrzení zní pohodlným uším příliš silně, já s ním ale souhlasím. Jako absolvent totiž věřím, že VOŠMT je škola, kterou náš Bůh založil a kterou zachoval dodnes, aby na její práh znovu a znovu stavěl své děti s laskavou otázkou: „Vydáš mi svůj život?“
úterý 20. března 2012
Co jsem prožil na biblické škole
Při ohlížení se zpět a vzpomínání na věci, které jsme zažili, můžeme docela snadno zabloudit k výmluvě, že v tomto okamžiku je příliš pozdě na to, a příliš brzo na něco jiného. Já se v následujících řádcích pokusím této výmluvy chytit a držet co nejpevněji.
Biblickou školu jsem dokončil před tři čtvrtě rokem. Dost na to, abych konkrétní zážitky, které se ve své době zdály velmi silné a nezapomenutelné, pozapomněl, a příliš málo na to, aby se mé zkušenosti z Biblické (dovolím si takhle Vyšší odbornou školu misijní a teologickou označovat i nadále) projevily v něčem utuženém a léty ověřeném. (Vidíte, už se vymlouvám.) Nicméně, něco ze svých prožitků se pokusím předat a uvidíme.
Na Biblickou školu jsem šel s dvěma věcmi. Za prvé to byla jistota, že je to přesně to místo, kde chci být a studovat, za druhé vědomí toho, že je to cesta, kterou pro mne připravil Bůh. (Je to docela hezké, když se to tak sejde, že?) Byly to věci důležité, svým způsobem však nebyly postačující (během studií jsem si o něco více uvědomoval, že nekonečně důležité jsou modlitby a Boží milost). Za dva roky studia se toho stihlo docela hodně. Setkal jsem se s pár lidmi, jejichž jména by se docela dobře vyjímala (kdyby něco takového existovalo a mělo jakýkoliv smysluplný význam) v mém „křesťanském životopise“. V předmětu zaměřeném na světová náboženství jsem měl, spolu se zbytkem spolužáků, možnost slyšet z první ruky svědectví lidí, kteří se na misijním poli dostali ke kulturám nám na výsost vzdálených. A při bohoslužbách jsem mohl poslouchat kázání od předních služebníků z naší církve, nezřídka však také od bratrů a sester ze zahraničí. V rámci misijního výjezdu jsem se setkal se skutečnými lidmi, lidmi všelikých vyznání a filosofických názorů (jedním z nich byl například mladík, oficiálně muslim, který byl ztělesněnou filosofií postmodernismu – rozhodně nevšední zkušenost). Stejně tak jsem ale skoro stihl každý týden, spolu s ostatními studenty, „vypucovat“ obě budovy (školu a domov mládeže), případně zamést chodník. Nejednou jsem si měl připravit vedení ranních modliteb… a došlo i na vedení bohoslužby či kázání. A našlo by se ještě mnoho dalšího, co by nejspíš stálo za zmínku.
Ve své podstatě pro mě oba roky v Kolíně na Biblické tvoří jeden velký zážitek sám o sobě. I když se snažím vybavit si konkrétní silné momenty svých studií (a pro účely tohoto článku jsem se docela snažil a výše uvedené je výsledek této upřímné snahy), docházím k závěru, že ač existují, nejsou ony momenty, jako jednotlivosti, tak důležité. Tedy, alespoň pro mne nejsou. Ne dnes. Za tu dobu, co uběhla od chvíle, kdy se udály, jejich výjimečnost nějak opadla a nezdají se být moc podstatné. Podstatný je celek.
Onen celek, dva roky v Kolíně na Biblické škole, má pro můj život význam (je-li to možné zhodnotit z devítiměsíční perspektivy). Alespoň tak soudím podle toho, že Biblickou nepřestávám doporučovat lidem kolem sebe (obzvláště pak děckám v naší mládeži), a také toho, že věci, které mi tam Bůh dal na srdce, nechci ze svého srdce ztratit. Vím, na Biblické škole nejsou vždy věci jen veselé, krásné a optimistické. Je to čas, kdy se křesťan dává všanc cizím lidem, riskuje, že se mu do talíře bude dívat víc lidí, než je ochoten snést. Je to čas, kdy se člověk dává všanc Bohu ještě více než dříve a existuje reálné riziko, že se o sobě dozví něco, co by raději nevěděl. (Alespoň taková je moje osobní zkušenost.) A jestli to stálo za to, ukáže čas… Z perspektivy tři čtvrtě roku to ale zatím vypadá nadějně.
Martin Fridrich
středa 14. března 2012
Dny otevřených dveří na VOŠMT (DOPLNĚNO!)
Jednou z největších bolestí Biblické školy v Kolíně je špatná informovanost veřejnosti a to jak křesťanské, tak široké. Alespoň tak se to jeví nám „insajdrům“. Zavádějící informace o škole se stokrát zopakuje a stane se „všeobecně známou skutečností“, pomluva vznikne ze špatného výkladu a její setrvačnost je dlouhá jak brzdná dráha lokomotivy. Víme, že kopat proti bodcům nemá smysl. Tiché a mírné napomínání ale smysl má, tak tomu alespoň věřil jeden malý apoštol.
Když jsme se tedy na začátku školního roku rozhodovali, do čeho investovat naše omezené síly, rozhodli jsme se nabídnout veřejnosti příležitost intenzivního seznámení s naší školou.
Na VOŠMT jsou dveře otevřené prakticky neustále, takže není problém domluvit si návštěvu výuky, nebo se s námi zúčastnit praxe. My jsme ale chtěli zformovat nevšední událost plnou společné radosti a bezprostředního poučení. Tak vznikl fenomén Dní otevřených dveří (dále jen DOD), jejichž úkolem je představit zaměření a ovzduší školy v těch nejpřesnějších rysech, aby při rozhodování se o studiu nebyl nikdo nesprávnými informacemi zaveden.
Ty listopadové byly zahájeny ve středu šestnáctého, v osmnáct hodin. Prvním bodem programu byla pravidelná školní bohoslužba, kázáním sloužil misionář Jason. Hned nato se všech jedenáct návštěvníků přesunulo z budovy v Kmochově ulici na internát (viz mapku), kde na ně čekala čína obratných kuchařů z řad studentstva. Po večeři jsme poseděli u čaje.
Ve čtvrtek si návštěvníci vychutnali společnou snídani i vzorovou výuku. V pětadvacetiminutových sezeních tehdy někteří učitelé z VOŠMT představili své předměty. Když se - až k poledni - všichni učitelé vystřídali a když ředitel školy uzavřel den doslovem, rozjeli se návštěvníci z Kolína pryč. Pro plnější představu o průběhu prvních DOD a o tom, co bylo k vidění a ke slyšení, přinášíme následující reportáž z videodílny návštěvníka-absolventa Jindry Svobody (sleduj na YouTube).
Druhé DOD byly takové, jak jsme je vytroubili: „stejné a stokrát jiné“. Zahájili jsme je v pátek devátého března slovem br. ředitele (viz článek „Pane, pošli nám Abrahamovy potomky“) a tzv. misijní dražbou, jejíž výtěžek pluje přímo na podporu misijního výjezdu studentů do Osijeku v Chorvatsku. Návštěvníci byli překvapeni rozmanitostí dražených předmětů a pořadatelé zase tím, jak hluboko do kapsy byli nákupčí ochotni sáhnout. Zbytek programu proběhl podobně, jako v listopadu.
Oboje DOD nás překvapily vřelou atmosférou. Byl to příjemný čas, kdy se potenciální uchazeči a přátelé školy seznámili jak s její vizí a zaměřením, tak i s praktickou stránkou studia. Jako pořadatel musím zmínit, že když jsme DOD na podzim a na jaře připravovali, obávali jsme se vždy toho, že jejich kvalita nenaplní očekávání návštěvníků. V obou případech nám ale Zakladatel školy poslal naprosto skvělé a pohodové lidičky. Bylo nám nesmírným potěšením vidět, jak se připravený program byť se spoustou organizačních děr směňuje za úsměvy a dobrou náladu všech příchozích.
Naše Dny otevřených dveří nejsou veliké a jejich rozpočet je úsměvný. Ale tam, kde se upřímně věří a dobře pracuje, tam Bůh sází milost. Právě proto byly naše Dny otevřených dveří tak požehnané. Termín příštích DOD nebyl dosud stanoven (vypadá to na podzim 2012). Každý, kdo chce ochutnat biblickou školu proto udělá dobře, když bude sledovat naše webové stránky (www.vosmt.cz).
pátek 27. ledna 2012
Ezdráš v Kolíně, leden 2012
Ve dnech 23. až 27. ledna 2012 se na VOŠMT konal seminář na téma Člověk a hřích.
Učení o člověku (antropologie) a o hříchu (hamartiologie) patří k hlavním doktrínám systematické teologie.
Vyučujícím byl misionář A/G Tim Mann, který slouží v Mauthausenu v Rakousku.
Studijní skupinu tvořili:
- studenti denního vzdělávání na VOŠMT (13)
- student distančního programu Global University (1)
- studenti Ezdráše, programu pro vzdělávání duchovních pracovníků (9)
Služba manželů Mannových se vyznačuje hlubokým výkladem Písma a charismatickým darem proroctví.
Příští blokové vyučování v programu Ezdráš bude, dá-li Bůh, v Olomouci ve dnech 5. až 9. listopadu 2012.
Téma listopadového Ezdráše: Evangelizace
