Při ohlížení se zpět a vzpomínání na věci, které jsme zažili, můžeme docela snadno zabloudit k výmluvě, že v tomto okamžiku je příliš pozdě na to, a příliš brzo na něco jiného. Já se v následujících řádcích pokusím této výmluvy chytit a držet co nejpevněji.
Biblickou školu jsem dokončil před tři čtvrtě rokem. Dost na to, abych konkrétní zážitky, které se ve své době zdály velmi silné a nezapomenutelné, pozapomněl, a příliš málo na to, aby se mé zkušenosti z Biblické (dovolím si takhle Vyšší odbornou školu misijní a teologickou označovat i nadále) projevily v něčem utuženém a léty ověřeném. (Vidíte, už se vymlouvám.) Nicméně, něco ze svých prožitků se pokusím předat a uvidíme.
Na Biblickou školu jsem šel s dvěma věcmi. Za prvé to byla jistota, že je to přesně to místo, kde chci být a studovat, za druhé vědomí toho, že je to cesta, kterou pro mne připravil Bůh. (Je to docela hezké, když se to tak sejde, že?) Byly to věci důležité, svým způsobem však nebyly postačující (během studií jsem si o něco více uvědomoval, že nekonečně důležité jsou modlitby a Boží milost). Za dva roky studia se toho stihlo docela hodně. Setkal jsem se s pár lidmi, jejichž jména by se docela dobře vyjímala (kdyby něco takového existovalo a mělo jakýkoliv smysluplný význam) v mém „křesťanském životopise“. V předmětu zaměřeném na světová náboženství jsem měl, spolu se zbytkem spolužáků, možnost slyšet z první ruky svědectví lidí, kteří se na misijním poli dostali ke kulturám nám na výsost vzdálených. A při bohoslužbách jsem mohl poslouchat kázání od předních služebníků z naší církve, nezřídka však také od bratrů a sester ze zahraničí. V rámci misijního výjezdu jsem se setkal se skutečnými lidmi, lidmi všelikých vyznání a filosofických názorů (jedním z nich byl například mladík, oficiálně muslim, který byl ztělesněnou filosofií postmodernismu – rozhodně nevšední zkušenost). Stejně tak jsem ale skoro stihl každý týden, spolu s ostatními studenty, „vypucovat“ obě budovy (školu a domov mládeže), případně zamést chodník. Nejednou jsem si měl připravit vedení ranních modliteb… a došlo i na vedení bohoslužby či kázání. A našlo by se ještě mnoho dalšího, co by nejspíš stálo za zmínku.
Ve své podstatě pro mě oba roky v Kolíně na Biblické tvoří jeden velký zážitek sám o sobě. I když se snažím vybavit si konkrétní silné momenty svých studií (a pro účely tohoto článku jsem se docela snažil a výše uvedené je výsledek této upřímné snahy), docházím k závěru, že ač existují, nejsou ony momenty, jako jednotlivosti, tak důležité. Tedy, alespoň pro mne nejsou. Ne dnes. Za tu dobu, co uběhla od chvíle, kdy se udály, jejich výjimečnost nějak opadla a nezdají se být moc podstatné. Podstatný je celek.
Onen celek, dva roky v Kolíně na Biblické škole, má pro můj život význam (je-li to možné zhodnotit z devítiměsíční perspektivy). Alespoň tak soudím podle toho, že Biblickou nepřestávám doporučovat lidem kolem sebe (obzvláště pak děckám v naší mládeži), a také toho, že věci, které mi tam Bůh dal na srdce, nechci ze svého srdce ztratit. Vím, na Biblické škole nejsou vždy věci jen veselé, krásné a optimistické. Je to čas, kdy se křesťan dává všanc cizím lidem, riskuje, že se mu do talíře bude dívat víc lidí, než je ochoten snést. Je to čas, kdy se člověk dává všanc Bohu ještě více než dříve a existuje reálné riziko, že se o sobě dozví něco, co by raději nevěděl. (Alespoň taková je moje osobní zkušenost.) A jestli to stálo za to, ukáže čas… Z perspektivy tři čtvrtě roku to ale zatím vypadá nadějně.
