Byl to otec ranné církve Tacián, kdo spojil všechny čtyři (dnes již) kanonická evangelia do jednoho souvislého vyprávění jménem Diatessaron (řec. „ze čtyř“). Jeho cílem bylo uvést rozdílnosti a svébytnost jednotlivých textů do vzájemného souladu.
Podobné úsilí jsem vyvinul i já, spojil jsem totiž zápisky třech účastníků misijního výjezdu do Osijeku. Tak vznikl Osijekcý Diatreion (řec. „ze tří“).
Michael Buban píše:
Vyrazili jsme v pátek třicátého března brzy ráno. Trasa Kolín – Brno – Bratislava – Budapešť – Osijek se vůbec nezdá složitá (sic!), přesto jsem si ji dobře naplánoval v Google maps. Řídím ukodrcaného seniora jménem VW Transporter, je nás v něm 7 statečných chlapců. Konverzace v autě není bohatá na témata.
Poprvé zastavujeme u Břeclavi, podruhé na Slovnaftu kvůli slovenské známce, potřetí za Bratislavou kvůli Maďarskému dálničnímu povolení, které získáváme až za hranicemi na čtvrté zastávce. V Budapešti sjíždíme z dálnice a stavíme na kopečku u jakéhosi pensionu jak nějací kočovníci. Pěkný výhled na Budapešť.
Při výjezdu z Budapešti bloudí naše auto asi 30 – 45 minut. (Sic! Toliko k naplánované trase.) Dvakrát děláme otočku přes Dunaj a tři dálniční tahy, tvoříme tak největší kruhový objezd všech dob. Příští zastávka až na pumpě v Udvaru a pak v Osijeku u Zadarska 19. Následuje veliká pizza a krátká procházka po náměstí. Jsme velmi blízko centra s majestátní katedrálou a podzemními obchůdky.
David Kučera píše:
Spolu s dalšími mladými z lidmi z Chorvatska, Německa, Belgie, Norska a Slovinska jsme pomáhali Horvathovým oklepáváním omítky ze suterénu, aby tam mohl vzniknout nový prostor pro mládežnické akce. Moře potu se tedy snoubilo s omítkou, aby se pak spolu na konci dne za přítomnosti páry ze sprchy vydali na svatební cestu do odpadních vod.
Kromě práce v suterénu jsem si také vyzkoušel metodu prezentace křesťanské víry (tj. evangelizace), která se nazývá „Red Box“. Je to sled činností, mezi které patří zpěv písní, tanec, scénka, krátké kázání s viditelnou ilustrací, svědectví o Božím jednání v mém životě. „Red Box“ zde symbolizuje vyvýšené místo, na kterém se káže (nutně to tedy nemusí být krabice). Cílem bylo zaujmout lidi a v případě jejich zájmu se s nimi bavit o Bohu, případně je pozvat na koncert mladých křesťanů z různých koutů Evropy (tj. našeho týmu v ulici Zadarska, celkem nás bylo něco přes 30). Musím se přiznat, že hraní na kytaru a zpívání, říkání svého svědectví v angličtině a rozhovory s lidmi mě bavilo víc než oklepávání omítky. Na koncert přišlo několik mladých nekřesťanů a na jeho konci se 6 holek rozhodlo stát se křesťankami (Jak se stát křesťanem?).
Ota Faldyna píše:
Práce misionářů je neviditelná, ale přesto zásadní, toho si všímám již delší dobu. Stejně jako v ČR i zde misionář často naráží na „zaběhnuté koleje“ místních služebníků, které již sice dávno neplní svou funkci, ale stále se dělají dál, protože se to tak přece dělalo vždycky.
Misionář musí být po charakterové stránce velmi na výši. Například při pomoci v Belim Manastiru jsem měl možnost vidět, jak Chorvati staví domy a bylo to velmi veselé. Inu, jiná kultura, jiný styl. Misionář ale není od toho, aby hodnotil věci, ale aby podpořil, popř. naučil nové.
V rámci výjezdu jsme dělali i „koncertić“ [čti koncertič]. Byl to večer svědectví, písní i kázání s výzvou. Já jsem měl úlohu „fishermana“, tj. toho, který je k dispozici, vítá lidi, modlí se a tak. Tento večer se obrátilo pět lidí a já měl možnost vést jednu slečnu ke Kristu. Bylo to celkem veselé až na to, že slečna byla celkem vyřízená a stála tam a třásla se i když jsem jí všechno vysvětlil. Nakonec to zachránil jiný člen týmu a já šel pro Bibli a kapesníčky.
Co se týče evangelizace, zjistil jsem, že Češi nejsou o moc víc rezervovaní než jiní. Jde o to, že když už se udělá evangelizace, tak se lidé baví jen mezi sebou apod. Totéž se děje na pouličních akcích: když už se lidé zastaví (což je cílem), nikdo je neosloví. Jedno ráno jsem vyrazil do ulic s Čechy, hned nato odpoledne s Nory a zjistil jsem, že tam velký rozdíl v tomto ohledu není. Jsou podobní jako my. Kdosi to trefně pojmenoval jako „studený nordický (severský) čumák“. Pro Čecha není snadné někoho jen tak oslovit. Ptal jsem se, proč tomu tak je a v rozhovoru jsme narazili na vzpomínku z dětství, kdy při pouliční evangelizaci byl dotyčný dotázán při rozdávání letáčků „…a proč mi to vlastně dáváš?“ Odpověď v té době neznal … Možná že zde někde pramení rezervovanost naší (mé) generace.
Michael Buban píše:
Radostí mi duše zazpívala hned v sobotu, kdy jsem zůstal obíjet omítku ve špinavém prašném sklepě, zatímco jiní šli evangelizovat. Z pouličních RedBoxů mám totiž hrůzu, kterou se stydím přiznat.
Večer náš tým zajišťuje shromko a tančí. Já jsem poněkud nezúčastněný, protože tanec jsem se nenaučil, ve chvalách nehraju a nekážu. Po večeři jsme vyšli na RedBox, ale ochladilo se a bylo tam velmi málo lidí. Dáváme si alespoň kávu.
Na výjezdu dobře jíme a dobře se bavíme. S cizinci nemluvím, otloukám omítku. Skedžl je nabitý a zároveň flexibilní. Z toho důvodu člověk nemá kousek volna, protože musí neustále někde být a když tam je, tak vlastně neví, co tam má dělat.
V neděli ráno jsme v Belim Manastiru. Je to tradiční sbor, průměrný věk tak 50 let. Naši lidé jakoby zajistili bohoslužbu, ale místní nám dali daleko víc. Tedy alespoň mně, když jsem sledoval jejich konzervativní a hlubokou zbožnost.
K obědu jsou grilované čevapi a kuřecí, pak jdem na kafe tam co včera a procházíme se kolem Drávy. Později odpoledne pak v synagoze, kde se schází místní sbor, připravují dotyční opět tanečky na večer (viz video!).
Mou pozornost získává nápis na stěně synagogy: SLAVA BOGU NA VISINI.
David Kučera píše:
Cennou zkušeností pro mě bylo hrát při nedělních bohoslužbách v místní synagóze, ve které se sešlo něco přes 100 věřících, většinou staršího věku. Bohoslužby začaly v deset ráno a náš dvoučlenný český chválicí tým byl dovezen na místo v 9.59. Neznali jsme program bohoslužeb, takže to pro nás nebylo jednoduché. Nikdy jsem nehrál před tolika lidmi, proto se přihlásila o slovo tréma. A když si ještě začala tykat s mým nevyspáním, opravdu jsem neměl moc náladu chválit Boha, natož pak vést k tomu druhé! V modlitbě jsme to tedy dali Bohu do rukou. Během hraní a zpěvu (hráli jsme česky a anglicky) jsem se cítil hrozně, ale snažil jsem se myslet na Ježíše. Po skončení bohoslužeb za mnou přišel jeden starý pán a řekl mi, že když jsme zpívali, Bůh se dotýkal jeho srdce, až z toho začal plakat. A že mi tedy moc děkuje, že to bylo požehnané. A já jsem poděkoval jemu, že mi to řekl, a pak i Bohu, který vyslyšel moje modlitby.
Ota Faldyna píše:
Já jsem z lidí, kteří nemívají často zvláštní zjevení… a tak se stalo i zde. Dost lidem kolem prorokovali, ale mně ne. Z toho lze vyvodit tři závěry: (1) nepotřebuji to, protože jsem ok, (2) nedostal jsem nic, protože už jsem tolik mimo, že už to nejde nebo (3) se prorokuje jen těm, kteří jsou natvrdlí nebo to prostě zrovna potřebují (viz bod 1.). Ale i tak: modlil jsem se za verš a dostal jsem ho.
Hospodin, tvůj Bůh, je ve tvém středu, hrdina, který zachraňuje. Rozjásá se nad tebou radostně, obnoví tě svou láskou, zaplesá nad tebou s výskáním.
Sofonjáš 3,17
Toto mi řekl jeden místních misionářů s tím, že je na mě Bůh pyšný (hrdý) a jásá nade mnou. Já si z toho vzal osobně spíš to druhé. Obnoví tě svou láskou. Jsem totiž stále v zajímavé osobní situaci a nechci z ní vyjít poškozený, zaseklý nebo jinak divně postižený; to abych nedělal druhým to, co mi dělají jiní a mně to vadí. Zaslíbení, že mě Bůh obnoví svou láskou, je pro mě víc než dostačující.
Michael Buban píše:
V pondělí i v úterý je opět potřeba pracovat. Někteří byli totiž odveleni do Beliho Manastiru pomáhat tam na sborovém baráku. V našem sklepě proto zůstává jen hrstka věrných hochů z biblické. Na oběd jedeme opět do kantýny ETF, po obědě kafe a Ožujsko (nealko) v pouličním posezení jedné restaurace hned vedle Osijecké tržnice. Na tržnici nemají nic než plodiny. Žádné pořádné suvenýry, snad ani „značkové“ oblečení se tam nenajde! :-) A vůbec! Osijeku chybí taková ta balkánská špína. Je to sterilní a řadové evropské město s minimem zvláštností a nízkou typickostí. Co mě sem přitáhne k druhé návštěvě?
Odpoledne se dostáváme od obíjení omítky ke kartáčování cihel. Někteří reptají, že je to práce zbytečná. Ale co, budeme z toho alespoň fest vyrýsovaní chlapci.
Ota Faldyna píše:
Ještě jednu věc napíšu: na místě byla skvělá parta. Do Osijeku se ve stejný čas sjelo hned několik dalších týmů (Němci, Norové, Slovinci, pár lidí z Belgie a další). K tomu musím napsat dvě poznámky. Myslím si, že ačkoli jsme nazkoušeli víceméně jen tanec, měli jsme nejlépe připravené programy. Hodně ale dělá to, že jsme přijeli jako parta lidí. Ostatní se povětšinou viděli prve až na místě nebo jen pár chvil před výjezdem. A to je ta druhá věc. Byli jsme dobrá parta. Jak my jako Češi, tak i všichni jako celek. Všechny týmy se spojily k jednomu cíli, každý udělal co uměl, aby oslavil Boha tím svým! A výsledek byl skvělý.
Celkově vzato to bylo dobré. Nedostal jsem sice odpověď na všechno, ale možná to teprve přijde.
Michael Buban píše:
Mám za to, že jsem od výjezdu dostal přesně to, co jsem chtěl: odpočinek a únik z rutiny. Organizace byla v pořádku, výsledky práce vynikající, atmosféra příjemná, jídlo dobré, duše občerstvené, kolektiv ztmelený. Všecko, za co se účastníci předem modlili, se de facto naplnilo.
David Kučera píše:
Co říci závěrem? Nelituji toho, že jsem se tohoto misijního tripu zúčastnil, ba naopak jsem rád za nové zkušenosti, nová přátelství a hlavně za to, že jsme mohli v Osijeku udělat kus práce – praktické i duchovní!
Za VOŠMT sestavil Michael Buban
Původní články pochází z pera Oty Faldyny, Davida Kučery a mě samotného.
Fotky Oty Faldyny jsou ke shlédnutí na jeho Picase.
Podobné úsilí jsem vyvinul i já, spojil jsem totiž zápisky třech účastníků misijního výjezdu do Osijeku. Tak vznikl Osijekcý Diatreion (řec. „ze tří“).
Michael Buban píše:
Vyrazili jsme v pátek třicátého března brzy ráno. Trasa Kolín – Brno – Bratislava – Budapešť – Osijek se vůbec nezdá složitá (sic!), přesto jsem si ji dobře naplánoval v Google maps. Řídím ukodrcaného seniora jménem VW Transporter, je nás v něm 7 statečných chlapců. Konverzace v autě není bohatá na témata.
Poprvé zastavujeme u Břeclavi, podruhé na Slovnaftu kvůli slovenské známce, potřetí za Bratislavou kvůli Maďarskému dálničnímu povolení, které získáváme až za hranicemi na čtvrté zastávce. V Budapešti sjíždíme z dálnice a stavíme na kopečku u jakéhosi pensionu jak nějací kočovníci. Pěkný výhled na Budapešť.
Při výjezdu z Budapešti bloudí naše auto asi 30 – 45 minut. (Sic! Toliko k naplánované trase.) Dvakrát děláme otočku přes Dunaj a tři dálniční tahy, tvoříme tak největší kruhový objezd všech dob. Příští zastávka až na pumpě v Udvaru a pak v Osijeku u Zadarska 19. Následuje veliká pizza a krátká procházka po náměstí. Jsme velmi blízko centra s majestátní katedrálou a podzemními obchůdky.
David Kučera píše:
Spolu s dalšími mladými z lidmi z Chorvatska, Německa, Belgie, Norska a Slovinska jsme pomáhali Horvathovým oklepáváním omítky ze suterénu, aby tam mohl vzniknout nový prostor pro mládežnické akce. Moře potu se tedy snoubilo s omítkou, aby se pak spolu na konci dne za přítomnosti páry ze sprchy vydali na svatební cestu do odpadních vod.
Kromě práce v suterénu jsem si také vyzkoušel metodu prezentace křesťanské víry (tj. evangelizace), která se nazývá „Red Box“. Je to sled činností, mezi které patří zpěv písní, tanec, scénka, krátké kázání s viditelnou ilustrací, svědectví o Božím jednání v mém životě. „Red Box“ zde symbolizuje vyvýšené místo, na kterém se káže (nutně to tedy nemusí být krabice). Cílem bylo zaujmout lidi a v případě jejich zájmu se s nimi bavit o Bohu, případně je pozvat na koncert mladých křesťanů z různých koutů Evropy (tj. našeho týmu v ulici Zadarska, celkem nás bylo něco přes 30). Musím se přiznat, že hraní na kytaru a zpívání, říkání svého svědectví v angličtině a rozhovory s lidmi mě bavilo víc než oklepávání omítky. Na koncert přišlo několik mladých nekřesťanů a na jeho konci se 6 holek rozhodlo stát se křesťankami (Jak se stát křesťanem?).
Ota Faldyna píše:
Práce misionářů je neviditelná, ale přesto zásadní, toho si všímám již delší dobu. Stejně jako v ČR i zde misionář často naráží na „zaběhnuté koleje“ místních služebníků, které již sice dávno neplní svou funkci, ale stále se dělají dál, protože se to tak přece dělalo vždycky.
Misionář musí být po charakterové stránce velmi na výši. Například při pomoci v Belim Manastiru jsem měl možnost vidět, jak Chorvati staví domy a bylo to velmi veselé. Inu, jiná kultura, jiný styl. Misionář ale není od toho, aby hodnotil věci, ale aby podpořil, popř. naučil nové.
V rámci výjezdu jsme dělali i „koncertić“ [čti koncertič]. Byl to večer svědectví, písní i kázání s výzvou. Já jsem měl úlohu „fishermana“, tj. toho, který je k dispozici, vítá lidi, modlí se a tak. Tento večer se obrátilo pět lidí a já měl možnost vést jednu slečnu ke Kristu. Bylo to celkem veselé až na to, že slečna byla celkem vyřízená a stála tam a třásla se i když jsem jí všechno vysvětlil. Nakonec to zachránil jiný člen týmu a já šel pro Bibli a kapesníčky.
Co se týče evangelizace, zjistil jsem, že Češi nejsou o moc víc rezervovaní než jiní. Jde o to, že když už se udělá evangelizace, tak se lidé baví jen mezi sebou apod. Totéž se děje na pouličních akcích: když už se lidé zastaví (což je cílem), nikdo je neosloví. Jedno ráno jsem vyrazil do ulic s Čechy, hned nato odpoledne s Nory a zjistil jsem, že tam velký rozdíl v tomto ohledu není. Jsou podobní jako my. Kdosi to trefně pojmenoval jako „studený nordický (severský) čumák“. Pro Čecha není snadné někoho jen tak oslovit. Ptal jsem se, proč tomu tak je a v rozhovoru jsme narazili na vzpomínku z dětství, kdy při pouliční evangelizaci byl dotyčný dotázán při rozdávání letáčků „…a proč mi to vlastně dáváš?“ Odpověď v té době neznal … Možná že zde někde pramení rezervovanost naší (mé) generace.
Michael Buban píše:
Radostí mi duše zazpívala hned v sobotu, kdy jsem zůstal obíjet omítku ve špinavém prašném sklepě, zatímco jiní šli evangelizovat. Z pouličních RedBoxů mám totiž hrůzu, kterou se stydím přiznat.
Večer náš tým zajišťuje shromko a tančí. Já jsem poněkud nezúčastněný, protože tanec jsem se nenaučil, ve chvalách nehraju a nekážu. Po večeři jsme vyšli na RedBox, ale ochladilo se a bylo tam velmi málo lidí. Dáváme si alespoň kávu.
Na výjezdu dobře jíme a dobře se bavíme. S cizinci nemluvím, otloukám omítku. Skedžl je nabitý a zároveň flexibilní. Z toho důvodu člověk nemá kousek volna, protože musí neustále někde být a když tam je, tak vlastně neví, co tam má dělat.
V neděli ráno jsme v Belim Manastiru. Je to tradiční sbor, průměrný věk tak 50 let. Naši lidé jakoby zajistili bohoslužbu, ale místní nám dali daleko víc. Tedy alespoň mně, když jsem sledoval jejich konzervativní a hlubokou zbožnost.
K obědu jsou grilované čevapi a kuřecí, pak jdem na kafe tam co včera a procházíme se kolem Drávy. Později odpoledne pak v synagoze, kde se schází místní sbor, připravují dotyční opět tanečky na večer (viz video!).
Mou pozornost získává nápis na stěně synagogy: SLAVA BOGU NA VISINI.
David Kučera píše:
Cennou zkušeností pro mě bylo hrát při nedělních bohoslužbách v místní synagóze, ve které se sešlo něco přes 100 věřících, většinou staršího věku. Bohoslužby začaly v deset ráno a náš dvoučlenný český chválicí tým byl dovezen na místo v 9.59. Neznali jsme program bohoslužeb, takže to pro nás nebylo jednoduché. Nikdy jsem nehrál před tolika lidmi, proto se přihlásila o slovo tréma. A když si ještě začala tykat s mým nevyspáním, opravdu jsem neměl moc náladu chválit Boha, natož pak vést k tomu druhé! V modlitbě jsme to tedy dali Bohu do rukou. Během hraní a zpěvu (hráli jsme česky a anglicky) jsem se cítil hrozně, ale snažil jsem se myslet na Ježíše. Po skončení bohoslužeb za mnou přišel jeden starý pán a řekl mi, že když jsme zpívali, Bůh se dotýkal jeho srdce, až z toho začal plakat. A že mi tedy moc děkuje, že to bylo požehnané. A já jsem poděkoval jemu, že mi to řekl, a pak i Bohu, který vyslyšel moje modlitby.
Ota Faldyna píše:
Já jsem z lidí, kteří nemívají často zvláštní zjevení… a tak se stalo i zde. Dost lidem kolem prorokovali, ale mně ne. Z toho lze vyvodit tři závěry: (1) nepotřebuji to, protože jsem ok, (2) nedostal jsem nic, protože už jsem tolik mimo, že už to nejde nebo (3) se prorokuje jen těm, kteří jsou natvrdlí nebo to prostě zrovna potřebují (viz bod 1.). Ale i tak: modlil jsem se za verš a dostal jsem ho.
Sofonjáš 3,17
Toto mi řekl jeden místních misionářů s tím, že je na mě Bůh pyšný (hrdý) a jásá nade mnou. Já si z toho vzal osobně spíš to druhé. Obnoví tě svou láskou. Jsem totiž stále v zajímavé osobní situaci a nechci z ní vyjít poškozený, zaseklý nebo jinak divně postižený; to abych nedělal druhým to, co mi dělají jiní a mně to vadí. Zaslíbení, že mě Bůh obnoví svou láskou, je pro mě víc než dostačující.
Michael Buban píše:
V pondělí i v úterý je opět potřeba pracovat. Někteří byli totiž odveleni do Beliho Manastiru pomáhat tam na sborovém baráku. V našem sklepě proto zůstává jen hrstka věrných hochů z biblické. Na oběd jedeme opět do kantýny ETF, po obědě kafe a Ožujsko (nealko) v pouličním posezení jedné restaurace hned vedle Osijecké tržnice. Na tržnici nemají nic než plodiny. Žádné pořádné suvenýry, snad ani „značkové“ oblečení se tam nenajde! :-) A vůbec! Osijeku chybí taková ta balkánská špína. Je to sterilní a řadové evropské město s minimem zvláštností a nízkou typickostí. Co mě sem přitáhne k druhé návštěvě?
Odpoledne se dostáváme od obíjení omítky ke kartáčování cihel. Někteří reptají, že je to práce zbytečná. Ale co, budeme z toho alespoň fest vyrýsovaní chlapci.
Ota Faldyna píše:
Ještě jednu věc napíšu: na místě byla skvělá parta. Do Osijeku se ve stejný čas sjelo hned několik dalších týmů (Němci, Norové, Slovinci, pár lidí z Belgie a další). K tomu musím napsat dvě poznámky. Myslím si, že ačkoli jsme nazkoušeli víceméně jen tanec, měli jsme nejlépe připravené programy. Hodně ale dělá to, že jsme přijeli jako parta lidí. Ostatní se povětšinou viděli prve až na místě nebo jen pár chvil před výjezdem. A to je ta druhá věc. Byli jsme dobrá parta. Jak my jako Češi, tak i všichni jako celek. Všechny týmy se spojily k jednomu cíli, každý udělal co uměl, aby oslavil Boha tím svým! A výsledek byl skvělý.
Celkově vzato to bylo dobré. Nedostal jsem sice odpověď na všechno, ale možná to teprve přijde.
Michael Buban píše:
Mám za to, že jsem od výjezdu dostal přesně to, co jsem chtěl: odpočinek a únik z rutiny. Organizace byla v pořádku, výsledky práce vynikající, atmosféra příjemná, jídlo dobré, duše občerstvené, kolektiv ztmelený. Všecko, za co se účastníci předem modlili, se de facto naplnilo.
David Kučera píše:
Co říci závěrem? Nelituji toho, že jsem se tohoto misijního tripu zúčastnil, ba naopak jsem rád za nové zkušenosti, nová přátelství a hlavně za to, že jsme mohli v Osijeku udělat kus práce – praktické i duchovní!
Za VOŠMT sestavil Michael Buban
Původní články pochází z pera Oty Faldyny, Davida Kučery a mě samotného.
Fotky Oty Faldyny jsou ke shlédnutí na jeho Picase.
